Obřad mých kamarádů řídil oddávající, který měl všechny vady řeči, jaké si člověk umí představit.
Větší část jeho projevu šlo tak nějak podle kontextu, výrazu, gestikulace a mimiky, čímž si při vědomí svého handicapu pán notně vypomáhal, pochopit.
Ale co byly, sakra, ty „opíšky“, na které si měli dávat novomanželé na své společné cestě pozor, to nevěděl skoro nikdo, a že si to teda všichni snažili mezi sebou pološeptem vysvětlovat.
Pan oddávající vycítil, že toto slovo mu ruší atmosféru, tak téma společné cesty rozšířil a na „opíšky“ začal dávat patřičný důraz, což mu na srozumitelnosti nedodalo, spíš naopak.
Když asi v páté větě zoufale odhláskoval o-p-ch-jí-š-t-k-y, zařval vítězoslavně svědek: „Jo, objížďky!“ A pan oddávající zrůžověl blahem, oddechl si, pokývl, oddal snoubence a ti se za dva roky rozvedli.
Holt ty opíšky nakonec nedali.