Plánovali jsme malou tajnou svatbu v okruhu těch nejbližších. I s fotografkou maximálně 15 osob. Jelikož oba pracujeme v cestovním ruchu, oznámení ve formě palubních lístků, jsme se rozhodli rozeslat až den po svatbě. Nějak zvlášť jsme se s organizací nenadřeli. Vybrali jsme krásnou dřevěnou zvoničku, kde jsme se byli kouknout v březnu, kolem dokola nebylo ani živáčka. Zvolili jsme samozřejmě venkovní obřad. Informaci, že hodinu po nás se tam budou konat Dožínky, jsem vlastně ani nevnímala, protože mě moje drahá polovička na parkovišti předtím poněkud rozhodila ze scénáře.
Hrabala jsem v kabelce a hledala telefon, když se za mnou ozvalo, nechybí ti něco? Vztekle jsem odsekla, co asi, nemůžu najít mobil. Otočila jsem se a on tam klečí v blátě s krabičkou. Na otázku Vezmeš si mě? jsem zakoktala Co blbneš a pak se vzmohla na JO, jak romantické. Abyste pochopili, zásnubní prstýnek jsem vůbec nechtěla, stejně bych jej nemohla nosit. Kamarádky mě označily za cynika na druhou.
V den D jsme jeli na místo, to, že jsme míjeli autobus svatebčanů, mě ještě nevyděsilo, ale dav lidí, který postával kolem zvonice už ano. Mohla jsem se rovnou vdávat na Václaváku, tam bych asi byla menší atrakce, nechápu tu touhu lidí mít v domácím fotoalbu cizí nevěstu. Cvakání fotoaparátů skoro přehlušilo snahu houslistky o Svatební pochod.
Jinak zbytek svatebního dne hodnotím dost pozitivně. Místo ovocného dortu jsme měli čokoládový, protože jsem alergická na kakao, tak jsem si dost pochutnala. Sestřin přítel se dost opil a obtěžoval její kamarádku, jejich přátelství to vydrželo, on byl brzy potom vystornován. Ženich to zvládl až do půl noci, pak mi stihl jen říct, dobrou noc a ležel až do rána u záchodu. Já zvracela celý následující den díky příšerné migréně a prohlédla si snad všechny zaplivané benzínky po cestě. Někteří přátelé nám pak za dva dny splašeně volali, že asi něco zvorali a obřad nestihli, jiní s námi nemluví dodnes.
Nám to ale nevadí, oslavili jsme letos 4. výročí a máme už dvě krásné děti.