Hlasité varhany

Dcera se vdávala v roce 1989. Pokud tehdy byla svatba v kostele, musela civilní svatba předcházet církevní.
Ta se konala na Staroměstské radnici, kde nás při odchodu filmovali snad všichni Japonci, kteří v tu chvíli čekali na orloj. Pak rychle do auta, sundat prstýnky a hurá ke kostelu.

A zase se poslušně zařadit : ženich s maminkou, svědci..... nakonec nevěsta s tatínkem. A varhaník už hlasitě spustil Mendelsona. Stejně hlasitě pokračoval i během projevu pana faráře - dnešního biskupa. Kromě novomanželů a svědků nikdo neslyšel svatební projev. Reakce hostů byla dvojí - pro někoho to byl to příjemný varhanní koncert další byli dotčení, že nic neslyšeli. Ale atmosféra se tím uvolnila.

Po svatebním slibu byly slyšet jen pokyny fotografů - líbejte se pomalu, podepisujte se pomalu....

Dopadlo to dobře, manželství trvá dodnes.


WTF

Obřad mých kamarádů řídil oddávající, který měl všechny vady řeči, jaké si člověk umí představit.
Větší část jeho projevu šlo tak nějak podle kontextu, výrazu, gestikulace a mimiky, čímž si při vědomí svého handicapu pán notně vypomáhal, pochopit.
Ale co byly, sakra, ty "opíšky", na které si měli dávat novomanželé na své společné cestě pozor, to nevěděl skoro nikdo, a že si to teda všichni snažili mezi sebou pološeptem vysvětlovat.
Pan oddávající vycítil, že toto slovo mu ruší atmosféru, tak téma společné cesty rozšířil a na "opíšky" začal dávat patřičný důraz, což mu na srozumitelnosti nedodalo, spíš naopak.
Když asi v páté větě zoufale odhláskoval o-p-ch-jí-š-t-k-y, zařval vítězoslavně svědek: "Jo, objížďky!" A pan oddávající zrůžověl blahem, oddechl si, pokývl, oddal snoubence a ti se za dva roky rozvedli.
Holt ty opíšky nakonec nedali.


Svatební oznámení

Otevírám schránku a v ní obálka s oznámením : Lenka D.....a Dan S...... oznamují, že v sobotu 1. dubna 1989 v 11,00 budou mít svatbu na zámku v Třeboni.... za projevené gratulace předem děkujeme. Lenka byla moje spolužačka z kruhu na vysoké škole, a když jsem oznámení na odpoledním semináři ukázal spolužákům, nikdo o ničem nevěděl. Lenka zrovna stážovala v zahraničí, tak nám nemohla k tomu nic říct.
Vysvětlení jsme se dozvěděli i se svatebním dortem 3. dubna ve škole. Kamarád Danovi připravil aprílový žertík a rozeslal pozvánky podle adresáře, který si v nestřežené chvíli vypůjčil. A když to Dan s Lenkou zjistili, tak si řekli, proč ne.... 1. dubna se tedy opravdu v Třeboni sešli slavnostně oblečení ženich, nevěsta, rodiče a další hosté. No, a ten "dobrák", který si to vymyslel, byl v trochu v šoku, když byl jako svědek požádán o občanský průkaz a místo apríl se ozvalo dvojité ano.


Nikdo o svatbě nevěděl

Strejda Karel se podruhé ženil a i pro tetu Jiřinu to byla 1. repríza. O svatbě skoro nikdo nevěděl, účastnili se pouze sestra ženicha s manželem, kteří šli za svědky. O to větší bylo překvapení, že první, koho uviděli při odchodu ze svatební síně , byl 1. manžel nevěsty, který přivezl další svatbu.


Striptýz zdarma

Letos v létě jsme měli pohádkově krásnou svatbu, všechno bylo perfektní. Asi týden po svatbě jsem na ulici potkala sousedku z vedlejšího domu, která mi říká: "Vy jste tu měli nějakou slávu, že? Tolik aut! A lidi se převlíkali přímo na ulici, to jste asi měli hodně hostů, že?" Zůstala jsem na ni zírat.
"No nějací páni stáli před žlutou dodávkou a převlíkali se do obleků. I kalhoty si převlíkali."
No... žlutá dodávka patří tchánovi a doma mi manžel s klidem oznámil, že to on je poslal se převléknout DO auta, protože pokoje obsadily ženské a jim se nechtělo čekat. Striptýz si užila celá ulice...


Raut

Na svatbě mé kamarádky se její dlouholetá známá tak opila, protože se nesmířila s tím, že se její "sokyně" vdává první, že se jim vyzvracela na raut a svatební dort.


Zelená je tráva

Včera jsem tuto úžasnou komedii zhlédla v kině.

Jelikož s manželem vlastníme svatební servis a staráme se o organizaci svateb, ozvučení celého dne - manžel, fotografování - já... mohla bych historek sepsat desítky 🙂 od ranních stresů kdy nevěsta měla malé šaty nebo o dvě čísla větší... o šatech bez stuhy na vázání, bez kruhové spodnice, o zapomenutých prstýncích, občankách, o zakopnutí oddávajícího, jeho přeřeky při obřadu... o družičkách, které si při obřadu dělají, co chtějí, šťourají se v nose, lezou na židle a skáčou dolů, lezou nevěstě pod sukni a hrají pod ní na honěnou, po dotazu, zda si berete slečnu... začne družička z plna hrdla zpívat Sluníčko, sluníčko 🙂 a spousty dalších 🙂

Ale pro mě nejvíc nejlepší úsměvný zážitek byl přímo při obřadu, který se konal v jednom hotelu na golfovém hřišti... byl krásný teplý den, hosté již seřazeni, vše šlo podle plánu, jakmile však došlo k samotné otázce od oddávajícího... berete si zde přítomnou slečnu... v místním rozhlase odbila 12.hodina a celou dědinou se začala linout, všem tak notorická známá píseň Zelená je tráva, fotbal to je hra... 🙂 oddávají ztratila řeč, nevěsta zbledla a ženich si s úsměvem začal píseň zpívat nahlas :)))) hosté se při smíchu také přidali a píseň zpívali společně s rozhlasem 🙂 po ukončení vysílání rozhlasu jsme se k oné otázce dostali znovu, ale atmosféra již byla nádherně uvolněná a po celý den se lidé tomuto "zážitku" smáli 🙂


Hraní na jiné svatbě

Jsem primášem cimbálové muziky a jeden nejmenovaný si nás pozval ať mu jdeme zahrát před dům při příchodu nevěsty do jedné dědiny asi o 150 obyvatelích. Když jsme s cimbálovkou přijížděli, už jsme viděli svadebčany, tak jsme rozbalili nástroje, oni nám nazdobili auto, dostali jsme štamprlku a pivo a že začneme hrát. Já jsem se pro jistotu zeptal, jestli by nám mohli zavolat ženicha, že jsme překvapení pro nevěstu, a bylo nám řečeno, že tady žádný ženich není, že je to dům nevěsty.

Tak jsme zjistili, že hrajeme na úplně jiné svatbě. Takže jsme se omluvili, teď nás nechtěli pustit, že jsme dostali štamprlu a ani jsme nezahráli. Takže už jsme měli asi 15 minutový skluz na tu druhou svatbu. Když jsme přijeli na tu správnou svatbu, naštěstí pro nás měla nevěsta zpozdění, takže jsme to krásně stihli. A třešnička na dortu byla, že nás ještě pochválili, že když jdeme hrát na svatbu tak si ještě nazdobíme auto. Takže asi tak.


Tajná svatba

Plánovali jsme malou tajnou svatbu v okruhu těch nejbližších. I s fotografkou maximálně 15 osob. Jelikož oba pracujeme v cestovním ruchu, oznámení ve formě palubních lístků, jsme se rozhodli rozeslat až den po svatbě. Nějak zvlášť jsme se s organizací nenadřeli. Vybrali jsme krásnou dřevěnou zvoničku, kde jsme se byli kouknout v březnu, kolem dokola nebylo ani živáčka. Zvolili jsme samozřejmě venkovní obřad. Informaci, že hodinu po nás se tam budou konat Dožínky, jsem vlastně ani nevnímala, protože mě moje drahá polovička na parkovišti předtím poněkud rozhodila ze scénáře.
Hrabala jsem v kabelce a hledala telefon, když se za mnou ozvalo, nechybí ti něco? Vztekle jsem odsekla, co asi, nemůžu najít mobil. Otočila jsem se a on tam klečí v blátě s krabičkou. Na otázku Vezmeš si mě? jsem zakoktala Co blbneš a pak se vzmohla na JO, jak romantické. Abyste pochopili, zásnubní prstýnek jsem vůbec nechtěla, stejně bych jej nemohla nosit. Kamarádky mě označily za cynika na druhou.
V den D jsme jeli na místo, to, že jsme míjeli autobus svatebčanů, mě ještě nevyděsilo, ale dav lidí, který postával kolem zvonice už ano. Mohla jsem se rovnou vdávat na Václaváku, tam bych asi byla menší atrakce, nechápu tu touhu lidí mít v domácím fotoalbu cizí nevěstu. Cvakání fotoaparátů skoro přehlušilo snahu houslistky o Svatební pochod.
Jinak zbytek svatebního dne hodnotím dost pozitivně. Místo ovocného dortu jsme měli čokoládový, protože jsem alergická na kakao, tak jsem si dost pochutnala. Sestřin přítel se dost opil a obtěžoval její kamarádku, jejich přátelství to vydrželo, on byl brzy potom vystornován. Ženich to zvládl až do půl noci, pak mi stihl jen říct, dobrou noc a ležel až do rána u záchodu. Já zvracela celý následující den díky příšerné migréně a prohlédla si snad všechny zaplivané benzínky po cestě. Někteří přátelé nám pak za dva dny splašeně volali, že asi něco zvorali a obřad nestihli, jiní s námi nemluví dodnes.
Nám to ale nevadí, oslavili jsme letos 4. výročí a máme už dvě krásné děti.


Vojto, kde jsi?

Mezi mou obživu patří mimo jiné i fotografování. Fotím portréty, akce a v neposlední řadě svatby. Snažím se zachytit každý výraz dojatých rodičů, vřeštících dětí nebo chvějící se nevěsty. Moment, který ale stál za zdokumentování jsem ovšem nedokázal vinou šoku zaznamenat.

Je zvykem, že nevěsta musí být na svatbě ta nejkrásnější. Proto si slečna (budoucí paní) usmyslela, že bude mít jedinečné entreé. Na břehu jezírka, uprostřed malého bílého altánku stál nervózní manžel a již vyhlížel svou vyvolenou. Ta se za pomoci svého otce dopravila ke svému nastávajícímu díky malé dřevěné loďičce. Nevěsta elegantně vystoupila z loďky a obřad mohl bez okolků začít. Plavidlo zůstalo ladem u břehu a nikdo mu nevěnoval větší pozornost. Po obřadu se tradičně šlo na oběd, krájel se dort a začala veselka. Fotil jsem jako o život. Proslovy, první tanec, krájení. Všechno šlo jako po másle.

Po čase jsem musel opustit sál a jít ven, nadýchat se čerstvého vzduchu. Postávám před vstupními dveřmi a pozoruji rodinku s dětmi jak neopatrně nastupují do lodičky. Je jich tolik, že si říkám, že se každou chvíli musí potopit. I tak tomu ale přestanu věnovat pozornost a začnu si hrát s mobilním telefonem. Po asi pěti minutách sjíždění svých sociálních profilů uslyším nelidský křik. Onen křik se dožaduje jakéhosi Vojty. zvednu hlavu od telefonu a vidím běsnící rodiče, jak skáčou z lodičky do vody a oba dva se střídavě potápí. Mezitím vychází lidi ze sálu a udiveně sledují celkovou situaci. Já se nehrnu dopředu a radši postávám v pozadí veškerého dění. Rodiče začínají hysterčit a volat na všechny strany: "Vojto kde si?!". Abych i já projevil nějakou empatii a lidskou iniciativu, začnu se rozhlížet.

Vedle sebe vidím malého chlapce který to všechno tak nějak v klidu sleduje a u toho rytmicky uždibuje vidličkou malé kousky svatebního dortu. Rozhodnu se, že začnu pátrat po Vojtovi na vlastní pěst a oslovím malého chlapce otázkou, zda náhodou neviděl Vojtu a jestli vůbec ví, kdo to je. Odpověděl mi poměrně klidným, kontrolovaným hlasem: „To jsem já. Já na tu blbou lodičku nakonec nešel." Jeho rodiče si asi budou muset pořídit nové, vodotěsné mobilní telefony.